…a dnes je místem, kde žije a tvoří Josef Minařík.

Železné hory nejsou jen nádhernou kulisou tvořící ze svého podhůří ojedinělý a překrásný kraj, tak specifický a odlišný od malířsky bohaté a navštěvované nedaleké Vysočiny, ale jsou ojedinělým fenoménem, jehož zelenomodrý nádech poznamenává celou oblast. Skrývají mnoho míst, kde se dají prožít nezapomenutelné okamžiky, pro umělce Minaříkova rázu nenahraditelné. Při představě mlhavého oparu, kterým pronikají paprsky slunce jako pavučina v Lovětínské rokli, člověka až zamrazí v zádech a při nádechu cítí vlhkost a vůni lesa zmáčeného ranní rosou. Vodní tříšť Zlatého potoka v mezihoří stoupá skalní průrvou a třpytí se barvami duhy a odrazem zapadajícího slunce.

Nezapomenutelné jsou podzimní buky nad Běstvinou, pod nohama se zeleň lesa náhle promění v červenofialovou hladinu, ze které jako mohutné stěžně španělských galeon ční do výše statná těla buků, mezi kterými chodil již Jindřich Prucha, který žil na nedaleké Župandě. Když člověk zvedne hlavu a zehledí se do korun stromů, mezi kterými prosvítá polední slunce, octne se ve světě, který uzdravuje duši a dává sílu pro další pokračování v tvorbě a životě, tak krásném a tak krátkém. Průhled mezi kmeny buků přes údolíčko, které ukrývá Běstvinu, na jejíž existenci nás majestátně upozorňuje chrám Santiniho Aichla, nám otvírá jedno z nejkrásnějších panorama kraje pod Železnými horami, táhnoucí se až k v modři se ztrácejícím obzoru. Ještě jedno místo spjaté s Běstvinou nelze opomenout. Toto ojedinělé místo je známo z obrazu Velký pátek Jindřicha Pruchy. Velký dubový kříž, dnes již se znamením času, s honosným výrazem stráží klid běstvinského údolí a po západu slunce je tento pohled nabit nepopsatelnou atmosférou mysticity a tajuplna.

Společně s umělcem jsme se dostali po úpatí Železných hor a proti proudu řeky Doubravy do od Ronova 20 kilometrů vzdálené mistrovy idilické Heřmaně. Tato vesnička ležící na životodárné nitce Podželeznohoří Doubravě, se stala druhým domovem malíře Josefa Minaříka. Zde, nad řekou, v sousedství malebného vesnického kostelíka, má svou chalupu s ateliérem. Zde se svým věrným přítelem Benem, českým horským psem, tvoří své snové obrazy.

Heřmaň je nejkrásnější pod příkrovem zimy. Jeden z neopakovatelných pocitů se zde dá zažít jen jednou v roce a to o Půlnoční na Štědrý večer, kdy křupající sníh pod nohama, vůně kadidla a starých stěn vesnického kostelíčka spolu se srážející se párou do úst utvářejí pocit, který se snad dá již uchopit do rukou. Člověka naplní až po okraj pokorou a duševním klidem a dodá mu sílu a víru do dalšího boje s častou nepřízní osudu.

Zde řeka Doubrava je ještě řekou bystřinou, plnou lipanů a pstruhů a v zimě, kdy se zdá jakoby nejzranitelnější se zavátými břehy, často promrzlá až na dno. Přesto její jarní síla nejen, že pokoří ledové pouto zimy, ale probudí i celý kraj Železných hor a přivede ho do období, které má malíř Josef Minařík nejraději. Je to období, kdy třešně svou nahotou ověnčí bílými hvězdami květů, a kdy jabloně a hrušně ukáží svou stydlivější, a proto snad krásnější melodii jara.

Pro život a tvorbu mistra je nepostradatelná voda. Jak její divokost hučících splavů a splávků řeky Doubravy, síla, která s klapotem pohání množství mlýnských kol doubravských mlýnů, tak klidná a majestátná hladina Pařížovské přehrady či rybníků Hluboče, Šandy a ronovských Utopenců. Ty, stejně jako Chittussiho i Minaříka, inspirovaly svou barevností a magickou silou k mnoha malířským dílům.

Nejvíce ovšem malíři učarovala řeka Doubrava. Není divu, hluboký vztah si k ní vytvoří každý, kdo jednou pozná ráno, kdy sluneční paprsky zpočátku nebojácně, později již vítězně pronikají mlžným oparem nad řekou a zurčení vody přes omleté kameny je tou nejkrásnější melodií ranních okamžiků. Josef Minařík si Doubravu zamiloval již v mládí, kdy se svým otcem trávil mnoho nezapomenutelných chvil na rybách a při nespočetných cestách a procházkách v okolí řeky.

Tímto jsem Vás chtěl seznámit s nejkrásnějšímy místy této naší krajiny, která jsou Josefu Minaříkovi nejbližší. Mohl jsem si to dovolit, neboť jako jeho synovi jsou mi tato místa již od malička též dobře známá. Spolu se svým bratrem vděčíme svému dědovi a otci za to, že nám otevřeli oči a ukázali tu jedinou cestu, která nám neubírá sílu ani drahocenné roky života, ale naopak nás naplňuje pocitem, který nás ujišťuje o tom, že smysl našeho života je třeba hledat v těchto nejvýšších hodnotách lidského bytí.

Domnívám se, že základ vnitřního spříznění malíře Josefa Minaříka s krajinou Železných hor leží v principech, které utvářely jak jeho charakter, tak charakter celého světa, který ho obklopuje. Tedy nikoliv ve vyšších činitelích podrobených smyslovému poznání, nýbrž v souladových danostech hlubšího rázu, k nimž proniknout není vždy snadné.

Pro mistra Minaříka je tímto činitelem jakási dvojlomnost: snaha postihnout za viditelným světem přístupným smyslům druhý svět, jiný život, jinou prostorovost, jinou atmosféru. Malíř Minařík vybírá s oblibou scény podle svého vnitřního citu, zbavuje je neproniknutelným chiaroscurem souvislosti s realitou zdejšího světa a i tam, kde je ponechává v kontexu života a dění, vybavuje je takovými schématy a barvami, že bychom k nim marně hledali obdobu v životě kolem sebe. Jeho osobitě upravený poetismus nás chce strhnout hlouběji k mimořádné podívané, jež se před námi otevírá. Chce nám otevřít naléhavěji pohled do jiného světa, než je naše přítomné okolí. Je to jakýsi sen zakletý do smysly poznatelné reality.

Toto je jen úzká část toho, co jsem chtěl říci o umělecké tvorbě Josefa Mathiase Minaříka a o krajině Antonína Chittussiho a Jindřicha Pruchy.

PhDr. Ota Minařík