Obrazy obnaženého srdce Josefa Minaříka

Josef Mathias Minařík » Obrazy obnaženého srdce Josefa Minaříka

Je dobré se někdy ptát umělce na vznik jeho obrazů. Pokaždé však zjistíte, že Minaříkova tvorba vznikla z podivuhodných setkání především s rodnými Železnými horami (naznačené úvodními básnickými řádky Jaroslava Vrchlického), že jisté události krajin

Je člověk strom, jenž kořenem tkví v zemi,
však svoji korunu, tu vzpíná v světlo,
peň jeho rýhy starostí a vrásky,
však měkké listí šumí sladkou něhou
a v srdci pták mu zpívá, věčná láska.

Je dobré se někdy ptát umělce na vznik jeho obrazů. Pokaždé však zjistíte, že Minaříkova tvorba vznikla z podivuhodných setkání především s rodnými Železnými horami (naznačené úvodními básnickými řádky Jaroslava Vrchlického), že jisté události krajináře Minaříka zneklidňují a provokují k hledání něčeho velkého a neznámého, čemu se říká čas. Ale tak si umělec otevírá otázky i cestu k dalším dobrodružstvím, dalším poselstvím.

Josef Mathias Minařík, rodák z města Antonína Chittussiho Ronova nad Doubravou (2. září 1939) pracuje ve svých ateliérech v malebné Heřmani u Jeřišna v okrese Havlíčkův Brod, v Ronově nad Doubravou i v Brně, kde je majitelem soukromé Galerie 'D' MATHIAS v historických prostorách nově renovovaného kláštera sv. Voršily. Po vysokoškolském studiu výtvarného zaměření (Hradec Králové) se věnuje krajinomalbě. I když pracuje v plenéru, musí alespoň na okamžik nevidět nic jiného než vesmír rozprostírající se za oponou plátna. Pokračuje a řadí se k dílům Mistrů českomoravské vrchoviny – Chittussiho, Jindřicha Pruchy, Oldřicha Blažíčka, Jana Zrzavého i Antonína Slavíčka, kde po svém objevuje chudou, drsnou, a přesto jedinečnou krásu kraje. Jeho malba je lyrická, pojaté a barevně ukázněné imaginární krajiny pak vyžadují hlubší, kontemplativní způsob vnímání.

Myslím, že práce malíře Minaříka je rozdělena na dvě fáze, mezi kterými existují spojité nádoby. První fáze spadá do oblasti paměti a deformované vzpomínky; tady je umělec obdivovatel viditelných tvarů. V této fázi se můžeme ještě procházet s umělcem jistou krajinou, protože zaměstnává naše oko a vzpomínku. Ve druhé fázi Minaříkovy obrazy oslovují už oblast ducha vylisovaného z hroznů života. Obraz zde přestává být nápodobou a stává s samostatnou signální soustavou, tvůrčím činem. Radostné vidění – hedoné přechází v drama. Divák se musí ptát po vztahu objektů, pokusit se o jejich analýzu. Tyto obě fáze, to je Minaříkovo 'plození v krásném'.

Svůj umělecký zápas svedl malíř Josef Minařík v rodných a milovaných Železných horách a zde sestoupil k pramenům i ke konkurenci s přírodou samou. Vysvlékl ji k její svůdné nahotě, aby posléze vyjemnil svou milostnou objevitelskou a dobyvatelskou vášeň až ve zkoumání jejích vlásečnicových žil a obnažených nervů – a aby ji posléze objal se vším všudy, co k ní patří. Při jednom rozhovoru mi řekl: 'Motivu používám k uplatnění sebe, abych se mohl vyžít, rozvinout svůj výtvarný smysl a ozvěny svých citových vznětů. Nedělám turistických záznamů. Ostatně – umění je sen. Nechtěj od snů skutečnost, bylo by to trapné'.

Malíř Minařík nás učí pozorovat detailní rozmanitost přírody s takovým zaujetím, které by jinému připadalo přinejmenším nevhodné. Chtěl by, aby se divák stal nejen spoluúčastníkem obrazu, ale i jeho spolutvůrcem a dotvořitelem. Nebo ani věčnost není bez překvapení. Ke svému dílu a k práci je přísný, ke všemu ostatnímu shovívavý a chápající.

Umělec Josef Minařík s ostýchavostí a cudně hmatá na pokožku kořenů a obnažuje tajemství, původ a zrod přírody i věcí, jejich zasuté významy, tajuplná setkání a střetávání. Nestará se tuze o úspěch, ví, že to nemá s uměním nic společného, ví – a to je podstatou jeho charakteru -, že často stačí, když člověk odvede, prostě po řemeslnicku řečeno, v pořádku svou věc, jak někdš říká Jiří Mahen, rovněž jeho krajan a milovaný dramatik.

Minaříkovy obrazy? To jsou poetické vize, křehké a neotřelé výtvárné básně. člověk splývá s kamením, s vodou, se stromy i oblohou – všecko je s vámi a ve vás a vy jste doma, doma jako nikdy. Tady konečně nacházíme klid, tady jsme došli cíle i svoji krásnou mladost… Jak je to kouzelné být unášen barvami, které mluví.

Jako milovník vody a své řeky Doubravy malíř Minařík sleduje a tiše čeká u nastražených prutů rybářů a je svědkem jejich vítězství i porážek v boji s rybami, které okouzlen maluje. Na mělčině vře voda pulčí havětí a tetelivá vážka píše neklidnými křídly báseň tak vzrušující, až se nad ní tají dech, nebo: divoký potok se žene korytem, jež si jarní vody proklestily v sněhových polích. Chlad a syrovost stoupá z vodní tříště a jako lehká mlžná clona se táhne údolím. Míjejí napjaté vteřiny – rodí se další olejomalba. Hlubokou tóninou padající vody se ozývá proud valící se propustí. Slunce proráží trhlinami v hradbě mraků a ostrým svitem ozařuje vodní pláň. Ano, do své krajiny se Josef Minařík vrací neustále a každý další návrat je ještě bolestivější než předchozí. Cestou lukami si připadá jako by suchou nohou přecházel zelené moře, jde kolem malovaného úlu a pod rozkvetlými lipami se napije ledové vody ze zurčícícho potůčku prchajícího přes hru stínů oblázků a balvanů na jeho hladině. Nic netrvá věčně. Ani krása, ani radost, ani bolest. A tak tento přelud či sen v ateliéru přetváří malíř Minařík v obraz jako pravdu, jíž našel. Oknem se dívá na blízké vrchy Železných hor a cítí vzduch, neopakovatelný a věčně hladový po naději. Ten den se nikdy nevrátí, ale on půjde v pošetilosti dál hledat své malířské nebe. Ví, že obraz musí růst ne ze záblesku, před nímž není nic a po němž je tma, ale z takové zkušenosti, která člověka zavalí, až mu dochází dech, a z myšlenky, kterou se z toho zasutí pomalu prodírá ven, na světlo. A toto světlo přeji vám všem…

kéž je nám nejvíc ticho
až kolem půjdou s lží
a nemusíme křivě
přísahat na růži

kéž nemusel bych kázat
kéž nebylo by kéž
a byla jenom růže
a vůbec nikdy lež

Jako Jan Skácel zde připomenutý verši, i malíř Minařík má rád všední věci a podivuje se všednímu životu jako jeho přátelé – malíří Honza Hlína, Josef Jíra a Jan Zrzavý. Nezapomenutelný PhDr. Emil Minář kdysi k jeho výstavě napsal: '… Okouzlilo mne Minaříkovo poetické, až téměř naivně něžné vidění rodných Železných hor, nedotčených zákoutí říčky Doubravky, krajiny kolem Heřmani a Běstviny, které zdrženlivě evokuje zasuté stopy Jindřicha Pruchy… Na jeho obrazech se třpytí oblázek na dně potoka jako meteorit, zvěstující nám neúchylnost osudu. Jeho osamělé hrušky se siluetou Lichnice v pozadí rodí zlaté plody a modřinky se mění v ptáky ohniváky. Pryšec mandloňový od Heřmaně má na Minaříkových plátnech kouzelnou moc svou zelení, nebo na ni se nezapomíná.

Malíř Josef Minařík nás vybízí, abychom do poezie jeho pláten vstoupili a vybízí i nejprostší návštěvníky, že se jim dostane zvláštní odměny. A opravdu. Zůstává v nás vnitřní melodie Mistrových obrazů, kterou vynáší na povrch a tak množí náš život. Žijeme ve století nejistot. Máme strach z válek, rakoviny a z budoucnosti… Ale je život a osud. Cípek nebe natržený letem vrány nebo… A je to dobře.

Minaříkovy obrazy nás svou osobitou řečí okouzlují a jsou malovány pro lidi s otevřeným srdcem. Jsou kořením života. Básník Oldřich Mikulášek jakoby čaromoc Minaříkových pláten cítil:

Pole jak tělo pobolívá
v promrzlých kostech keřů všech
a na mezích, těch starých švech,
steh trávy sem tam sněhem kmitne.
Však ze zejících čerstvých ran
havranů stoupá tíha mřivá,
jako by sáhl do varhan,
do černých kláves krásy třpytné
spár vichru v touze po křídlech.

PhDr. Jiří Stehlík
Brno, březen 1999

Galerie MATHIAS
Josef Mathias Minařík Josefská 1
602 00 Brno

tel.: +420 731 182 249
josef.mathias.minarik@gmail.com
www.galerieminarik.cz