Jen si zavzpomínejte se mnou:

Jasan dnů mých jas
noc křesadlo jiskřící
kapku z křídla čírky
sady po blýskavici

Klasnatou sílu žní
oči křídel motýlích
dolík v trávě milostný
věrnost pláněk zpozdilých…

Ano, tak vypočítával obraz za obrazem krásu Vysočiny František Halas a tak také kouzlí na svoje plátna půvaby a uhranutí Železných hor jejich vášnivý ctitel a vyznavač Josef Minařík. Pod doteky jeho štětců se rozsvědcuje obloha plná deště zlatavou září blesků, temnotou osamělého okna, čistou písní prostých barev orlíčků či kohoutů. Na jeho obrazech se třpytí oblázek na dně potoka jako meteorit, zvěstující nám neúchylnost osudu. Jeho osamělé hrušky se siluetou Lichnice v pozadí rodí zlaté plody a modřinky se mění v ptáky ohniváky. Pryšec madloňovitý od Heřmaně má na Minaříkových plátnech kouzelnou moc zelení, neboť na ni se nazapomíná. A takových divů ja na Minaříkových obrazech habaděj. Všechny se nedají vypočítat. Kdysi jsem si říkával: Tak tohle viděl Minařík u Pietera Brueghela, ono u Hieronyma Bosche a postupně jsem vyjmenovával jeho umělecké předky včetně ronovského rodáka Antonína Chittussiho a jeho vzdálenějších i bližších krajanů. Jindřichem Pruchou počínaje a Jindřichem Zrzavým konče. Teď však poznávám, že by Minaříkovi nebyla celá ta genealogická linie nic platná, kdyby v něm samém nebyl zdroj ryzí krajinářské básnivosti, malířské citlivosti, kterou rozezní stejně lehce záchvěv třepení bodláčí jako vzlet sedmihláska. Z Minaříkových portrétů Železných hor se šíří jako tiché světlo pokorná chvála krajiny i bezvýhradná oddanost domovině, nad kterou malíř nezná krásnější.

PhDr. Emil Minář, CSc.